Odváté zápisky

6. února 2018 v 19:18 |  Prdka
_____________________________________________________________________________
2.8. 2016 - Zpověď

Ležím a ty mě nabíjíš. Evidentně tě moc vzrušuje, že klátíš divokou a nespoutanou bestii. Vzdycháš u toho jako prase. Dokonce tak smrdí i tvůj pot, prase.
Oproti těmhle paničkám, který se drží podle mě zbytečnejch kodexů a u píchání očekávaj romantiku z červený knihovny, jsem pro tebe příjemná změna. Nejsem ta, který u baru musíš koupit panáky, abych s tebou šla do postele (ale samozřejmě budu ráda, když mi je koupíš). Nejsem holka na vydržování ani holka na vztah. Což ty samozřejmě netušíš a očekáváš ode mě vyšukávání tvýho mozku až do doby, než ti přestane erekce.
Nechci znít namyšleně, nemám touhu se označovat za nymfomanku ani sexuální bohyni. Jsem prostě chlap v těle ženy, ale to je asi úděl všech psychopatek. Možná proto si až příliš vybírám zženštělý typy. Ale hochu, koukám, že s tebou jsem se asi někde sekla.
Špeky vystupující z tvýho břichu rozhodně nevytvářejí postavu ženy, i když by se mohlo zdát, že se ti rýsujou jemný kozy. Asi takový, jaký mám já.
A konec? Nakonec to skončí jako vždycky. Ty se uděláš. Pravděpodobně se mi vystříkáš na kozy. Pak se omluvíš. Moje kunda bude ukojená alespoň na osm hodin spánku. Ráno si půjdu hledat novou oběť, protože ty mě už nebudeš bavit. Ne, nemiluju tě. A ani ta "vášnivá mrdačka" mě o tom nepřesvědčí.



_____________________________________________________________________________
26. 8. 2016 - Stav

Začíná mě tížit neklid. Těžknou mi nohy. Jako by na mě seděl stokilovej chlap. Něco podobnýho se mi děje se srdcem. Ten stokilovej chlápek na něm asi visí. Tvrdnou mi rysy v tváři, protože mi ten chlap drtí ksicht. Z plic se mi stávají dva nechutný igelitový pytlíky, který mačká tak, až se mi chce blejt. Přeju si, aby praskly, i když vím, že to bude pekelně bolet. Stává se ze mě závaží. Stokilový.
Něco se stalo. Cítím to. Vždycky to přijde tak nečekaně. Vždycky poznám, že se něco stalo. Nemůže to bejt absťák, kouřila jsem dneska normálně. Nemůže to bejt z hladu, dneska jsem dvakrát jedla. Nemůže to bejt ani z únavy, měla jsem sakra dvě kafe. Co se to děje?

Řekne mi o tom? Řekni mi o tom…

_____________________________________________________________________________
27.11. 2016

Možná mě přitahují psychopati a labilní lidi, který se mnou vymetou podlahu, jen proto, že nehledám štěstí. Co já vlastně hledám? Hledám něco, co mě konečně donutí umřít. Nebo něco, co mě donut zbláznit se, což ostatně beru jako duševní smrt. Hlavní je, že konečně zmizí bolest, co je tu se mnou každej den, a přijde vysvobození.
Jak pak mám najít šťastnou lásku a žít?
Stejně si k sobě najdu člověka mně rovnýho, kterej mě bude deptat. Protože to je to, co podvědomě chci a potřebuju - trošku dramatu, kterej se nasype do pohárku. A až začne ten pohárek přetejkat, nastane vysvobození. Zabiju se nebo se zblázním.
To je všechno v pořádku. Až na to, že nejsem mrcha. Nebo necítím se jí. Já už ani nevím, co cítím. Jasně, že mrcha jsem, ale vždycky bych se nakonec radši považovala za pokornou infantilní holku, která tyhle temný duše vytahuje z jejich trápení. Ale já jsem sama narušená, jak někomu ulehčit, když sama potřebuju pomoct?
Chci tak umřít. I když jsem šťastná.
Připadám si sobecká. Fuj, to, co sem píšu je odporně nechutný. Co se to se mnou děje?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.