Mrk

28. září 2018 v 20:22 |  Mrdka
éter se drolí
rozsypal se
jak sklíčka vitráže
nemůžu dýchat a otočit se
vím, co odraz reality
mi ukáže

zasraný periferní vidění
stihlo mě vyděsit už předem
že tam stojí on
ten, co tahal za šňůrky
ten jeden

tolik slov, myšlenek a pocitů
co ti do vědomí vložit chci
i přes tu jejich zbytečnost
svěřit se ti s tím
jak jsem trávila "po tobě" noci

tebe bych ke slovu nepustila
byla bych sobcem
i když bych se snažila nebýt
vyprávěla bych ti spoustu příběhů
aj to, jak si byl skoro otcem




 

Sraní

13. září 2018 v 18:43 |  Prdka
Už na to seru.
Všechno mě sere.
Naser si - i třeba do hajzlu.
Já se z toho neposeru.

Paradoxy 2

10. září 2018 v 13:39 |  Prdka
Proč, když odejdu,
chci se hned vrátit?
Proč, když tě dostanu,
chci tě hned ztratit?

Proč vidím to,
co chtěla bych slýchat?
Proč necítím nic,
když chtěla bych dýchat?

Proč chtěla jsem lásku,
i když tam nebyla?
A co bych cejtila,
kdybych se zabila?

Kdybychom hráli
na kočku a myš,
byl bys pán
a já pes.

Zvláště nepraktický,
zvláštně cynický,
štěně.

Možná to dělá osobní zmatenost,
myšlenková zmatečnost,
chaotičnost a nahodilost slov,
bohužel někdo musí myslet v obrázcích.

A ty se míhají,
nejsou konstatní,
ani to není
videoklip.

Na počátku všeho
taky nebylo slovo.
Až se slovy totiž přišlo myšlení
a všechny problémy.

Sebeuvědomění a různý -ismy,
definice, poučky a další věci,
který tě sice naučí ve škole,
ale stejně se budeš chtít zabít.

Protože jsme generace plurálová,
generace Z,
která může všechno mít,
a tak nemá nic.

Kdo ti řekne,
proč neodepisuje,
nebo jak se vyvarovat
morální kocovině?

 


Nikde nikdo

8. září 2018 v 19:36
Přísahala bych na cokoliv,
že jsem něco slyšela.
Přísahala bych na kohokoliv,
že jsem něco viděla.
Cítit cizí dech ve vlasech,
nutí mě se otočit.
Nikoliv vracet se zpět,
i když to bych udělala mnohem raději.
Nemůže udělat krok.
Nemůžu udělat krok ze dveří.
Prsty se bříšky dotkly kliky
a teď je na nich prach.
Alespoň někdo tu se mnou/ na mě sedí.
Je tichý jako pěna,
což ocenim víc, než ty vaše lži.
Co to je za situace, do kterých se dostáváte?
A do kterých mě dostáváte?

Už nějakou dobu,
sleduju tu divnoholku v zrcadle.
Je pokrytcem beze smyslu
a bez smyslnosti.
Hlavně tam vždycky stojí sama.
Divná je,
tak ještě, aby tam sama nestála.
Taky občas lže.
Ale jenom tehdy,
kdy to nikomu neublíží.
Nebo proto,
aby nikomu neublížila.
Oči jsou branou do duše.
Ona z nich číst neumí,
však ani nedokáže ze dveří udělat krok.
Její pohled řve,
o tom, že včera nemohla spát,
o tom, že to ještě nepřekousla.
Doufá, že se jí o něm nebude zdát.

Jestli to někdo dočte až sem,
budu se mu klanit.
Je to kopa píčovin a hoven,
kterýma se snažim papír plnit.
Kdo je pozorný, všimne si,
že moje tvorba je polytématická.
Jsem Apollinaire a tohle je mé Pásmo.
Zase lžu, ale Múzy by mohly být Alkoholy, ne?
Já ve věcech opravdu nemám jasno,
kdybyste si nevšimli, kdybyste to nevěděli.
Však už ani myšlenku neudržim,
ulítla do éteru.
Do zítra jí místo podržim
a dnes se z toho neposeru.

No co

3. září 2018 v 23:52 |  Mrdka
Láska pro mě už neexistuje
Ty tak nějak na půl
Jak moc je to vůči ní fér
Ohodnoťte na stupnici od jedné do jedenácti

Kam dál